Setkání s literární postavou: Dobrý den pane Taylere

Před asi půl rokem byla na jednom blogu literární soutěž: Setkání s literární postavou.
Nezúčastnila jsem se, avšak, nadchla mě ta myšlenka, a proto jsem se rozhodla taky jednu takovou krátkou povídku napsat.
Doufám ,že se vám líbí.

---více pod perexem---

„Co to dopr-„ chci si zanaříkat když mi poklesne brada.

Procházela jsem se svými oblíbenými ulicemi a narazila na jednu boční cestu, které jsem si nikdy nevšimla.

Hned jsem se rozhodla ji prozkoumat a bez rozmyšlení vešla.

Byla to slepá ulička, zjistila jsem, poté co mi padl pohled na dveře na konci.

Byla jsem zvědavá co za nimi je a nehledě na následky jsem vzala za kliku a vešla do nepropustné temnoty.

Setrvala jsem tak hodnou chvíli než jsem se rozkoukala.

Stála jsem uprostřed malé místnosti, kde byly po dvou stranách regály s uklízecími prostředky a na třetí straně byl telefon, jaký normálně potkávám v telefonních budkách.

Zaškaredila jsem se na čísla a přemýšlela, co bych měla dělat.

‚Páni, to je jako jedna scéna z knihy, co jsem četla,‘ pomyslela si a rozhodla se zopakovat to stejné.

Zvedla jsem sluchátko. Nic se neozývalo, ale předpokládané pípání, nic.

Trochu jsem se klepala, neboť jsem si velmi živě dokázala představit, co všechno by se mohlo stát kdyby se mi to skutečně podařilo.

Pomalu jsem se nadechla.

„Noční strana,“ řekla jsem a přitom se mi mírně třásl hlas.

Byla jsem nervózní.

Položila jsem sluchátko a netrpěli propalovala protější stěnu pohledem.

Po chvíli se ve zdi utvořila rýha, která se pomalu zvětšovala až byla dost velká, aby jí mohl kdokoliv projít.

Celou místnůstku zalilo červené světlo, které se mísilo s žlutou a podivnou zelenou.

Do nosu mě uhodil pach hniloby, cigaret a velmi silného parfému.

Nakrčila jsem čelo a opatrně vykoukla ven.

Byla jsem v nějaké zapadlé uličce, kde jediné světlo tvořila pouliční lampa, která stála z mě neznámých důvodů uprostřed cesty.

Vyšla jsem ven a průchod za mnou se uzavřel. Vyděšeně jsem se otočila a spatřila šedé železné dveře s nápisem ‚Úbytek provozu‘. Chvíli jsem na to koukala, než mi došlo, co tam stojí a otočila se na odchod.

Obešla jsem lampu, tak že jsem se skoro dotýkala zdi a pokračovala až na hlavní ulici.

Tam už bylo živěji.

Po ulici se to hemžilo lidmi ‚nelidmi‘, a pouliční prodavači vykřikovalo nejrůznější pokřiky: „Kupte si lidské prsty! Levně a jedině tady!“, „Máte dostatek mločích perel? Kupujte jen teď za výhodnou cenu!“, „Bramboráky z pravého dračího masa!“, „Měnič hlasu!“ a podobné.

Prodavači seděli buďto na zemi a před sebou deku, kde měli vystavěné své zboží nebo stáli u stánku.

Pořádně jsem se nadechla a kochala se tím nočním životem, který nikdy nekončí, tady, kde jsou vždy tři hodiny po půlnoci.

Procházela jsem velmi opatrně, abych do nikoho nevrazila a přitom se dívala na vše v mé blízkosti. Číst je jedna věc, ale vidět to na živo je něco naprosto jiného.

Některé bytosti byly velmi pozoruhodné.

Prošla kolem mne paní, která měla až příliš žluté vlasy, červené šaty a žábry na krku, i to bych překousla, kdyby neměla zelenou pokožku a neřvala něco na své dítě, které se jí drželo za ruku a také na ni něco křičelo. To mělo spíše barvu pleti fialovou a světle modré vlasy.

Poté co jsem se vzpamatovala z šoku vidět tolik křiklavých barev pohromadě, mě míjel jeden starší pán, který se pobrukoval nějakou písničku z osmdesátých let, na sobě tyrkysové tričko, plátěné kalhoty po kolena a kšandy, které jim bránili ve spadnutí na zem. V ruce držel hůl, která při každém jeho pátém tónu skousla zuby.

Co chvíli mi klem hlavy prolétlo něco tak rychle, až jsem si říkala ‚ještě pět palců a mám po mozku‘.

A pak jsem to spatřila. Panelák sahající svým vrcholkem až k oblakům a s hlavními dveřmi, které měli oči.

„Co to dopr..“ chtěl jsem si zanaříkat, když mi poklesne brada.

Z těch velmi pověstných dveří právě vychází John Taylor?!

Muž ve středních letech s hnědými krátkými vlasy rozházeními po hlavě a zasmušilým výrazem ve tváři.

Vlál za ním jeho bílý doktorský plášť, přestože rozhodně nebyl doktor, který už byl tak špinavý, že se nedal za bílý považovat.

Léta se podepsala na jeho obličeji, také s prací, kterou provozuje se mu nemůžete ani divit.

Hledat věci pomocí schopnosti, která vás zabíjí. (Hups, bacha, Spoiler!)

Chvíli jsem se na něj dívala s otevřenou pusou než jsem se vzpamatovala a ústa zavřela, přece jen se nesluší na někoho tak moc civět.

Minul mě bez povšimnutí a já si jen oddechla, že mě nezaregistroval.

Ne, že bych se ho nějak bála, ale rozhovor s ním by asi neustály moje nohy a zrosolovatěly.

Mohla jsem si jen gratulovat k neskonalému zážitku, který už asi nikdy nezopakuji.

Otočila jsem se, abych se mohla naposled podívat na jeho mizející záda. Jediné, co jsem chtěl, bylo vychutnávat si tenhle okamžik navždy, avšak nemohu.

„A teď, jak se dostat domů,“ s touhle myšlenkou jsem se vydala zpět k telefonnímu sluchátku.