PS: Tuhle kraťoučkou povídku jsem napsala na obrázek, který je pod textem.
---více pod perexem---
Žiji. Tedy nevím, jestli doopravdy žiji, ale usuzuji tak z mého přerývaného dechu.
Dobře... žiji.
Žiji v Černém světě. Vše obepíná temnota a jedině ztlumené světlo ji jemně trhá.
Pohlcují vše v dosahu, aby se nemohl nikdo nadechnout.
Ostatní barvy nemají naději v tomhle světě přežít.
Postupně by vymizeli, jako všechny předchozí.
Kráčím, tedy doufám ve svou pevnou vůli, že domluvila mému tělu, aby se dalo do pohybu.
Chci se dostat na vyvýšené místo v tomhle městě, abych se mohl podívat na západ slunce, taktéž černobílý.
Z přemíry černé a bílé začínám vidět šedě a vše se mi mlží do jednoho velkého shluku teček.
Lidé v mém světě, spíše nádoby tohoto světa, se mi straní.
Mám jako oni, bílou pokožku, nosím černé kalhoty a bílou košili. Trochu delší černé vlasy mi vlají podél hlavy.
Mám však jednu zvláštnost, která mě dělá jiným; červené oči.
Oči jako samy rubíny.
Jedině ty mě odlišují od ostatních.
Všichni si myslí, že jsem záhuba pro tento pro ně tak 'dokonalý' svět.
Až je mi do breku při představě, jak jsou naivní.
Vyšplhám na nejvyšší místo v tomhle městě, které tvoří vysoký útes, pod kterým se dané městečko nachází.
Dívám se na černou oblohu, která se pokouší bílé slunce zatlačit pryč, aby temno mohlo obejmnout větší prostor.
"Jak smutné," pronese někdo do ticha.
"Co je smutné?" zeptám se, aniž bych se otočil. Snažím se zapamatovat si ten nádherný, přesto tak děsivý pohled.
"Tenhle svět," krátce odpoví a podle hlasu poznám, že se jedná o dívku.
"Tobě se nelíbí?" položím jinou otázku, která, jak doufám, by snad mohla vyjadřovat mé pochopení v její nelibost.
"Je moc tmavý. Není tu nic veselého ni zábavného. Jen černá."
Otočím se. Jsem moc zvědav, co za člověka může být, že tenhle svět nebere za 'božský', jako všichni ostatní.
Jakmile můj pohled padne na její siluetu, prudce otevřu oči, abych je mohl následně silně zavřít.
Oslepila mě její barva.
Její tělo obepínalo černé šaty, které však vyzařovali jemně modrou.
Zelené oči jemně plály štěstím.
Vlasy měla od konečků zelené a nahoru pomalu tmavly přes žlutou, oranžovou a červenou až do fialova, jako by samy hořely.
Její hlava připomínala barevnou louku květin.
Červená, modrá, žlutá,zelená, fialová...
Bylo jich tam tolik, že jsem je ani nestačil spočítat natož, abych znal jejich názvy.
Usmála se a vyšlo z ní lehké uchichtnutí.
"Copak?" zeptala se jemně a zamrkala řasami.
Vypadá to, že se mým výrazem vysloveně baví.
"Nic, jen... jsi úchvatná," zalapám po dechu.
"Děkuji," zasměje se a chytne mě za ruku.
Podívám se na místo, kde mě drží a všimnu si, že její paže pomalu bledne.
Nevydrží moc dlouho.
"Vždyť mizíš!" začnu panikařit, když už je průhledná po loket.
"To je moje cena," řekne klidně a dál se usmívá.
"Jaká cena?"
"Cena za to, že jsem tady. Mohu tě vtáhnout do mého světa, kde černá neexistuje," zvedla koutky výš.
"To je moc drahé na jednosměrnou cestu. Jak jsi mě vůbec našla?" zakroutím hlavou.
"Hledala jsem svoji druhou polovinu duše," zabreptala.
"Každý má dvě části svého já. Já jsem tvojí součástí stejně, jako ty mojí. Proto tu mohu zůstat déle než ostatní barvy. Tak pojď, ty sem nepatříš," stiskla mě pevněji a já se propadal do duhy.
Představoval jsem si, jak konečně uvidím nějaké jiné barvy než černou, bílou a červenou v odrazu zrcadla.
Propadali jsme se dál a ona se stále usmívala.
Padali jsme dlouho, předlouho, snad i tisíce let, jak se zdálo.
Dopadli jsme.
Bojím se otevřít oči, které jsem kvůli pádu zavřel.
Bojím se, co uvidím.
Pomalu a velmi opatrně jsem otevřel nejdříve jedno a poté i druhé oko.
Nestačil jsem se divit světu, který jako by byl pokryt sněhem, až nesnesitelně bílým.
Kdekoliv, kam jsem stačil otočil pohled, byla bílá, kterou jemně rýsovaly barevné obrysy postav.
Bílý svět... přesto barevnější než můj.
Žádné komentáře:
Okomentovat