Obloha, která přes obrovské nánosy mračen nelze vidět, teď brečí za ztrátu blízkých přátel. Člověk jako by byl jen malá část tohoto světa ukrývající se před ním. Každý se narodí, aby mohl žít, ale nikdo tu není věčně proto všichni odcházejí.
Červená, jablko schované v mé dlani svítí na všechny strany tohoto šedého světa. Miluje červenou a vše co se s ní spojuje proto mu to nesu. Už je to dlouho, co jsem u něho byla naposledy tak nesu i květiny jako omluvu... Cesta, nekonečně mnoho rozhodnutí, které vás donutí zahnout tím správním směrem se teď klikatila jako had. Z ulic pomalu odtéká špína a nenávist lidí okolo, a já? Já kráčím uprostřed toho všeho jen pro jedno: jablko. Nikdo si mě nevšímá a přesto je na mě upřených bezpočet očí propadlé nicotou a prázdných slov.
Uhrančivě sledují, jak kráčím vstříc mostu. Mostu, jenž stačí přejít a budu tam kde chci být; u něj. Kameny, které tvoří půdu pod nohama se začala zvedat ve chvíli, kdy jsem došla na kraj propasti, přes kterou vede most, po kterém přejdu. Krok za krokem se pokouším zničit tu neviditelnou bariéru mezi mnou a jím.
Uprostřed se zastavím. Cítím jeho přítomnost, sklopím deštník a nechám kapky, aby mi stékali po těle. Už jsem celá promočená když ho uvidím, je přesně takový, jak si ho pamatuji. Natahuje se po červeném předmětu v ruce. Podám mu ho a on se do něj dychtivě zakousne.
Povídáme si, jak to máme než mě doprovodí na jeho místo tam mezi kameny trčící ze země. Na každém je jiné jméno a fotka, aby lidé věděli, kde kdo obývá a kam mohou dát dary jako poděkování či omluvu. Dojdeme na místo, nadechnu se rozhlédnu se okolo. Vše je tak, jak bylo posledně. Tady se nikdy nic nemění, pokud nepřibude další kámen, další jméno a další fotka.
Tady, kde spí všichni živý...
Žádné komentáře:
Okomentovat