Exponát

Tohle jsem vymyslela jedno odpoledne v práci. Nějak to moje hlava samo vyprodukovala na papír.
Doufám, že se vám to zalíbí...



"Tady, jak můžete vidět, jsou všechny druhy bezobratlých, které se nám podařilo zachránit," mlela průvodkyně. Učitelka se rozhodla, že místo výuky půjdeme do muzea.
Je to super, že se nemusíme učit, ale jsme tu už tři hodiny a mě z pomalé chůze, kdy se po každých pěti vteřinách zastavujeme, začínají dřevěnět nohy.
"Pozor, teď budeme přecházet do velmi nebezpečné zóny živých exponátů obratlovců. přímo k savcům," pokračovala sálo dlouhý  výklad a zahnula za roh.
Ještě naposledy jsem se rozhlédl po místnosti a s povzdechnutím šel za skupinou.
"Odhadujeme, že má šestnáct let, je ženského pohlaví. Pozor, poslední svého druhu..." ukázala na tvora za neprůstřelným sklem. Bylo to malé. Ode mě na dvě hlavy.
Vypadalo to, ale docela roztomile.
Poprvé v téhle obrovské budově mě něco zaujalo.
Usmál jsem se na to a zaklepal na přepážku dělící nás od sebe.
Ostatní ze třídy na to překvapeně zírali, jiní pokřikovali nějaké nadávky. Opravdu 'dospělé'...
Nevnímal jsem je, soustřediv' se jen na to stvoření.
Otočilo se to na mě a upřelo velké hnědé oči mým směrem. Také se to usmálo a došlo po dvou ke mě, až bylo těsně u skla.
Zamávalo mi.
Položil jsem svou ruku ke sklu dlaní a čekal co tvor udělá.
Myslel jsem si, že vycení zuby a půjde se schovat, ale ono ne.
Udělalo to stejné co já, takže jsme se rukami skoro dotýkali, nebýt průhledné stěny uprostřed.
Jen jsem se na chvíli odvrátil, abych zjistil na co se to vůbec dívám, potom jsem se otočil zpátky a vykouzlil na tváři větší úsměv než předtím.
"...Představuji vám homo sapiens. Aneb jak ho lépe znáte, člověk."