Stál uprostřed náměstí a usmíval se. Nic víc než zvednutí koutky, nic míň jak jeho největší úsměv.
Věděl a přesto je postával.
Věděl vše a přesto nic, existoval, i když neměl hmotnou formu. Plakal když se smál, bavil se když trpěl. Ať už jedl, spal, četli či se šel projít, stále věděl, i když měl potřebu nic neříkat. Lidé, tak nepotřebné schránky, ve kterých je uložen život, procházeli kolem něj bez povšimnutí.
A on se jen usmíval.
Žádné komentáře:
Okomentovat