Mám křídla. Létám po celé obloze. Jen se obávám, že bych mohla spadnout, kdybych křídla uzavřela do sebe. Možná bych je mohla rozevřít tak, že bych pokryla celou oblohu a všechny s ní. Nemuseli by už trpět...
....Nejspíš kvůli tomu křídla mám. Jestli by jeden odešel, selhala by celá rovnováha.
Svět by se ponořil do záhuby, jako ztroskotaná loď do moře. Slunce by zaniklo a křídla by byla k ničemu. Všichni musí spolupracovat, i lidi, kteří se nesnáší to musí vydržet. Myslím, že nakonec tenhle svět neobejmu, protože kdybych to udělala byl by tenhle svět v koncích.
Všichni by se začali postupně nenávidět a za chvíli by zbyl už jen ten nejprohnilejší člověk, který zahubil všechny ostatní. Možná v další éře budou lidé spolu vycházet lépe, tak to zkusím později...
...Kéž by měl každý křídla, zjistil by jak je namáhavé létat a obepínat všechno...
Všechno začalo právě, když se svět ubíral do temnoty.
Létala jsem nad světem a přemítala, kdy tenhle zpustošený kráter budu moct obejmout, abych ho nezničila, právě v tu chvíli jsem si všimla, že mě někdo pozoruje.
Nikdo mě nemá vidět, nic živého a nic s tlukoucím srdcem.
Díval se na mě jako na stvoření, které si vždycky přál vidět, jako bych byla slunce, které tak dlouho postrádal.
Přiletěla jsem k němu a podívala se do jeho modrých očí tak světlých jako nebe. Krásný pohled na zapadající slunce jsme pozorovali dokud nevyšly hvězdy...
Žádné komentáře:
Okomentovat