Jen trošičku depresivní...
Dýchala pomalu a klidně, i když by se mohlo zdát, že lapá po vzduchu.
Srdce vypovídá službu, ale oči září životem.
Leží na už i tak dost špinavé podlaze a přeje si, aby utrpení skončilo. U dmoucího se hrudníku vznikají bublinky.
Horká krev se roztéká všude kolem a barví šaty na červeno. S každou vteřinou je nádech nesnesitelnější, že by se raději střelila znovu, aby bolest ustala.
Chtěla toho ještě tolik udělat, teď už nic z toho nestihne.
Kdyby to jen tušila... teď už je ale pozdě.
Zem se pomalu pokryla červení vycházející ze střelné rány uprostřed hrudníku, jako by střelec střílel na cvičnou figurínu každý den.
Louže zaschlé krve, toť jediné, co zbude až odklidí mrtvolu.
´To je k smíchu.´tvrdila si v hlavě po shrnutí svojí situace.
Nikdo tu není, aby jí řekl slova na rozloučenou ni snad pohladil a vlídně se usmál.
Sama v nekonečném čekání na smrt.
I když se chtěla usmívat a smát se, plakala. Slzy stékaly po tvářích a dopadaly do krve, kterou mísily vodou. Vždyť už je to jedno, řekla si a snažila se zastavit moři slz dostat se ven.
Usmála se, ticho, které jako by tlačilo na okolní svět jí neodpovědělo, jen se na se zájmem dívalo. Jediné co přerušovalo prázdnotu stahující se kolem ní byl její vlastní dech, který chtěl dát velice jasně najevo, že je tady.
Nadechla se, vychutnávala si každičký okamžik, který ještě má. S výdechem z těla vyprchala poslední část života, co ulpívá na duši člověka a hlava, která celou dobu přemítala nad životem, mezitím co si mysl pohrávala s myšlenkami, se převrátila na bok.
Smrt přišla...
Žádné komentáře:
Okomentovat