---více pod perexem---
Už je to tak dávno... přesto se mi zdá jako by to bylo teprve včera.
Sedím u stolu v kuchyni a prohlížím si fotky staré několik staletí, aspoň tak mi to připadá.
U žádné se nijak nepozastavím.
Dívám se na ně jen z popudu nostalgie.
Nikdy jsem to album neměla otvírat...
Jedna fotka za druhou... obloha, květiny, záběr motýla prohánějícího se po louce, stará lípa, která roste vzadu na zahradě, náš dům, teď patřící mezi zříceniny.
Tolik vzpomínek... všechny bych je vymazala, kdybych mohla čas vrátit zpátky.
Stránka po stránce... samé zbytečnosti, přesto mám pocit nutnosti nechat si to u sebe a vrýt si to do paměti.
Tiché otáčení a následné zastavení na poslední stránce...
Jemně pohladím prsty fotografický papír a slabě se pousměji.
Já a on na jedné staré fotografii.
Jak pateticky si ještě budu muset připadat.
Vysunu fotku z obalu a album zavřu a odložím, pak samotnou fotografii položím na desku stolu.
Znovu přejedu prsty po papíře, tentokrát po okrajích, jako bych doufala v říznutí, abych si dokázala, že je to sen.
Zatlačím a z pokožky mi vyteče jedna kapka červené barvy.
Tak přece...
Nechám krev dopadnout doprostřed obrázku, snad se postavy na něm probudí k životu...
Nic...
Samozřejmě, že nic, je to jen blbá fotografie!
Pořádně se nadechnu a s výdechem vstávám ze židle.
Jsem odhodlána.
Pomalu kráčím tichým a zpustlým domem.
Nejdřív přes obývací pokoj, pak kolem otcovi staré pracovny, minu knihovnu a přímo na terasu.
Tam se zastavím, přímo na okraji kde začínají schody.
Rozhlédnu se.
Nic se nezměnilo a přesto to tu nepoznávám.
Tam, kde byl předtím sad, je spousta odpadků, které sem nanosili lidé, co nevěděli nic o tragédii.
Pohledem projdu zničenou cestičkou až k staré lípě, pod kterou jsme si často hrávali.
Ta je teď na uhel a zbyl po ní jen ohořelý kmen...
Pomalu scházím schody, krok za krokem se blížím k zbytkům stromu.
Těsně před ním se zastavím a kleknu si do trávy, která tu během let vyrostla.
Zavřu oči a položím hlavu na kolena, už nemám energii.
"Sestři! Sestři! No tak vzbuď se!" uslyším tak známý hlas a s trhnutím se probudím. Klečím na tom stejném místě, jen... vše vypadá jako předtím.
Zářivé, živé a rozkvetlé.
Sestři, ty mě ignoruješ!" uslyším ten hlas znovu.
Ten hlas, který tak moc poznávám, ten, jenž jsem chtěla tak moc slyšet znovu, ten, u kterého jsem si myslela, že už ho nikdy neuslyším.
Otočím se za hlasem a uvidím malého stříbrovlasého kluka, který se culí od ucha k uchu.
Zkontroluji se, ale jsem to pořád já, 26-letá pobledlá postava s medovými vlnitými vlasy a karamelovými oči.
"Promiň, bráško," sklopím pohled. Nemohu se mu podívat do očí, ne po tom co se stalo.
"Nikdo tě z toho neviní. Pojď si hrát, sestři," stále se culil.
Tahle slova, jako by byla svatá, mi zahřála duši a já se mohla konečně rozplakat.
Hořké a těžké slzy mi tekly po tvářích nešly zastavit. Ani jsem nechtěla.
Přišel ke mě a objal kolem pasu a já ho přitiskla co nejvíce k sobě.
Už nikdy jsem ho nechtěla pustit.
"Sbohem Sestři..."
Tahle slova protrhla celou iluzi a vrátila mě zase do šedivého světa, kde on už není.
Do světa stínů, temných koutů a všeho špatného co můžete cítit všude.
Kde krev sálá z každého kroku, nádechu i okamžiku...
Já stále brečela, přesto šťastna, že jsem ho mohla ještě jednou, přestože ve snu, obejmout.
Podívala jsem se po zahradě a už mi nepřipadala tak šerá.
Po pár minutách, kdy jsem si vychutnávala pocit bezpečí, jsem se vydala zpátky do domu, kde byla moje poslední zastávka kuchyň.
Album bylo stále zavřené, ale u fotografie, kterou jsem předtím proklínala, kterou jsem nechala položenou na stole s červenou barvou na jejím povrchu, byla květina.
Květina, kterou on miloval.
Říkával, že dodává lidem odvahu.
Měl pravdu.
Dojdu ke stolu a ještě jednou se zahledím na obrázek.
Už mi nepřijde tak nepřátelský ani děsivý.
Přejdu fotku a pohledem zavadím o letmý kvítek.
Lehce, jako by se mohla každou chvíli rozpadnout, ji vezmu do ruky a lehce si přičichnu.
Zbožňuji jeho vůni, připomíná mi staré časy a vůni, kterou ON tak rád nosíval.
Vůni tulipánu...
Zdálo se mi, že je to tak dávno... přesto se to stalo teprve včera.
Žádné komentáře:
Okomentovat