Jsem v temnotě.
Kamkoliv jdu, vidím jen nepropustné prázdno.
Zahlédnu malou naději v tečce světla v dáli, zmizí.
Snažím se k němu přiblížit, uteče ode mne, aby na něj moje ruka nemohla.
Pokouším se ten malý bod doběhnout, stále běžím, i když už nevystačím s dechem.
Jsem skoro u krásné svobody, stane se tak a mě už zbývá jen nepatrný kousek temnoty na proražení do jiné dimenze. Malá tečka uhne, jako by byla vzdálená ode mne tisíce kilometrů, jako bych se vůbec nepokoušela rozdrtit si nohy o tu nesnesitelnou tíhu podlahy.
-
Jsem v temnotě?_NE. Jsem na sluncem vyprahlé poušti.
Se suchem v puse a třeštěním hlavy jdu dál, tam, kde není rozžhavený kotouč světla.
Písek mi šustí pod nohama a já sotva jdu.
Vidím v dálce překrásnou oázu plnou jezer... jen halucinace způsobená horkem tlačící na mé myšlenky.
Už nemůžu, tíha srdce mě táhne dolů...
Ležím roztažená na vařící se zemi, přemýšlím jestli bych prostě nemohla utéct.
Jen kdybych se zvedla a dokázala utíkat... Pche, ani chození nezvládnu a už přemýšlím o běhu.
Kdybych jen mohla opustit toto místo a skočit do ledové vody.
-
Jsem na poušti?_NE. Jsem tedy v temnotě?_NE. Je to tak krásně chladivé a příjemné.
Nadechnu se a hned lituji. Jsem v hlubokém oceánu odkud není úniku. Pronikám více a více do temna hlubin.
Nemohu dýchat. Jen pomyšlení na kyslík mi plní hrudník vodou.
Hýbat rukama nebo nohama je pro mě zbytečné, jen bych si zatěžovala mozek instrukcemi.
Pomalu se dostávám až do nejčernějších hloubek.
Čekám jestli mě vysvobodí něčí ruce z té nesnesitelné bolesti, kdy se o mě přetahují život a smrt. Marně, nikdo nepřijde.
Vím to už dávno.
Nikdo by nešel, aby pro mě natáhl ruce i kdybych byla kousek od něj.
Dívám se na hladinu, i ta smrt mě nezachrání, radši se bude dívat a potichu smát mému osudu.
-
Kdybych jen mohla být tam, kde je tma a nikdo mě neuvidí. Možná bych pak byla schopná hledat světlo a ponořit se do snění o krásném chladivém jezeře...
Žádné komentáře:
Okomentovat